Keltství jako opozice, comics a důvod k napití,

Autor: administrator <kelt(at)beltine.cz>, Téma: Ostatní články, Vydáno dne: 19. 02. 2005

aneb připomínky, kde se tady vzalo.
Těžko říct, jestli chtěl Dr. Simon James evropské keltofily jenom pošťouchnout, nebo už měl dost všeobecného blábolení na tohle téma, fakt je, že před několika lety v magazínu Britského muzea napsal: “Navzdory záři zlatých šperků a bronzové zbroje stále víc a víc archeologů dochází k závěru, že starobylí Keltové, jak jsou obvykle chápáni, vlastně nikdy neexistovali.” Panečku, to byla mela! Přitom nešlo o žádné zpochybnění archeologického snažení a nezvratných důkazů o existenci lidského společenství hrnoucího se Evropou dávno před Kristem, vadil spíš doprovodný balast, na vodě plovoucí pseudoteorie nezřídka, zato spolehlivě, zastiňující fakta. “Co je to za nesmysl,” ozvala se ihned mluvčí Skotské národní strany a zároveň prý dědička slávy ‘hrůzu nahánějících keltských žen’. “My víme, že na romantiku neměly čas, byly to lovkyně lebek, které šly do boje nahé,” vypátrala například se svými kolegyněmi.

“Keltománie se vlastně nijak neliší od jiných
hnutí navracejících se ‘ke kořenům’.
Od víkendových indiánů, obrněných rytířů bojujících o Okoř nebo pravěkých kmenů,
které o prázdninách opouštějí pražská sídliště, aby strávily dva měsíce v hliněné chatrči.
Není to o nic horší koníček, než se dívat v neděli odpoledne na fotbal.”

Tomáš Feřtek, Reflex
 
   Všechno, co o Keltech víme, jsou spíš dohady, rekonstrukce, plynoucí z archeologických nálezů a řecko-římských zápisků od Tacita, Caesara či Hérodota, to když o žádných keltských písemných památkách nemůže být ani řeč.
  Problémy s keltskou identitou měli navíc podle historiků už římští imperátoři. Zamlženě nezřetelná, leč všeobecná povědomost, vzešlá z per řeckých spisovatelů, totiž Kelty (z řeckého označení keltoi ) líčila coby barbary vysokých postav, bledé pleti a světlých vlasů. A najednou bác, ulicemi věčného Říma by při přehlídkách zajatců měli štrádovat tmavovlasí Galové, jak jim naopak říkali Římané ? A kde je pak lidová tradice, hlásající pravý opak? A tak šup, barvu sem, a blonďáci byli na světě.
  Spoustě lidem absence fyzických důkazů nebránila ve splétání hypotéz, kterým snad nemohli věřit ani oni sami. A tak musíme být Keltům vděční prakticky za cokoliv; hitem poslední doby je třeba údajná důmyslná organizace keltských společenských tříd, procházející napříč dobytými zeměmi, představená na začátku 9O. let na benátské výstavě Keltská doba železná coby předchůdkyně Evropské unie.
  Vedle toho prý  Keltky nosily nadmíru krátké sukně a vymyslely klobásy, muži zase pivo; keltští kněží druidové dokázali libovolně prodloužit věk a v “keltských nemocnicích směl pracovat pouze kvalifikovaný personál, musely být zásobené čerstvou vodou a nesměly být zadlužené”.       
   Nedávno jsem byl dokonce svědkem situace, kdy se irského muzikanta kdosi vážně zeptal, jak se dostal ke keltské hudbě.
   Může se potom ještě někdo  divit, že s ní někteří metají kozelce? 
Hanka ze skotské Vysočiny
“Zájem o keltskou kulturu má ne zrovna krátký rodokmen a nepochybujte o tom, že jde o běh na dlouhou trať. Spoustě lidem to umožňuje definovat sebe samého v opozici k čemukoliv, co se vám na společnosti, ve které musíte žít, nelíbí. My Skoti jsme v tomhle mistři,” poznamenal ve své znamenité eseji o keltománii Ian Telfer, houslista skupiny Oysterband.
   Bodejť by si do Skotů nerýpl, vždyť jeho krajan James Macpherson v 18. století - nadneseně řečeno - vytvořil patent na “vynález vyspělé a starobylé kultury z Highlands” a zadal už navěky definici keltománie; něco na způsob rady, že keltství nepodléhá gravitaci. A tak si se všemi informacemi, které se k vám dostanou, můžete pinkat jako s míčem. Jemu se to obzvlášť dařilo.
    Připomenu základní fakta: neznámý vesnický učitel Macpherson zůstane naprosto vyveden z míry krásou poezie irských lidových balad a nedotčeností gaelské slovesné a písňové tradice skotské Vysočiny; začne se jí systematicky věnovat a po několikaletém snažení vydá roce 1760 pozoruhodné dílo Fragmenty staré poezie sesbírané na skotské Vysočině a přeložené z gaelského neboli erského jazyka (Fragments Of Ancient Poetry Collected In The Highlands  Of Scotland And Translated From The Gaelic Of Erse Language),  sesbírané v Irsku a zčásti i na skotské Vysočině, které se setká s obrovským ohlasem. Macphersona to vede k ještě většímu úsilí, projíždí zapadlými vesnicemi, prolézá archívy a v hlavě mu přitom leží bájný irský král Finn Mac Cumhaill se svou družinou Fianna, zmínky o němž zaujaly čtenáře nejvíc. Ač nevelký znalec gaelského jazyka - to zaslouží obdiv - vytasil se za čas s dvěma epickými básněmi The Poems Of Ossian, o kterých tvrdil, že je přeložil z nalezené pozůstalosti Fingalova - jak mu začal Macpherson říkat -  syna Ossiana; s důležitým dodatkem o možném skotském původu.
Král Artuš podle Monty Python
Legendy o Finnovi  kolovaly Irskem již od 8. století; ve 13. století pak byly upraveny a sebrány do sbírky Rozhovory starců (Agallamh na Seanórach), v níž Ossian (původně Caoilte či Oisín) na cestách Irskem vypravuje sv. Patrikovi hrdinné příběhy svého otce a jeho družiny. Můžeme je přirovnat k proslulému králi Artušovi a rytířům od kulatého stolu; nesčíslněkrát zpracovaným legendám, na jejichž křídlech uhání keltománie dodnes.
   Pověsti o rytířích od kulatého stolu z hradu Camelot představují krásné a nesmrtelné téma, na jehož počátku stál poslední panovník keltských Britů, král Artuš ze severocornwalského hradu Tintagel. Ve 12. století jeho skutečné i smyšlené příběhy poprvé sepsal kanovník Geoffrey z Monmouthu, a uvedl tak do literárního života jednu z nejslavnějších postav evropské literatury. Statečností a oddaností Lancelota, Parsifala,  nevěrností Artušovy ženy Ginevry, krutostí Mordreda i uměním nevyzpytatelného kouzelníka Merlina se s větším či menším úspěchem opájeli i filmaři; zejména  všehoschopní Monty Pythoni hned na začátku svého filmu Monty Python a svatý grál uvedli na scénu krále Artuše po svém: “Kdo to je?” ptá se jeden sběrač mrtvol druhého. “Nevím.” “To bude asi král.” “Proč?” “Není celej zasranej.
Asterix po stopách Ossiana
Panečku to jsme pašáci, koukejte na našeho Ossiana, pokřikovali Skotové, trpící neustálým komplexem méněcennosti, přes hranice na Angličany, pyšní na zničehonic nalezené kulturní dědictví; asi jako naši Mladočeši, zaštiťující se Rukopisy královédvorským a zelenohorským a stejně jako Skotové trpící absencí velkého národního příběhu, představujícího tehdy téměř nezbytnou podmínku vstupu mezi moderní národy. Notně živená sláva The Poems Of Ossian brzy překročila hranice “keltské periférie”. Jednoduché, pohansky syrové, tajemné verše dýchající dávným keltstvím, dostaly do kolen Napoleona, Friedricha Schillera, ba dokonce Goetheho, který navíc tvrdil, že každý národ má mít svou epopej.
   Zatímco s našimi Rukopisy udělal krátký proces politik Masaryk a ukázal prstem na Hanku s Lindou, ve Skotsku usvědčili Macphersona literární vědci. Veřejnému nadšení nad Ossianem to ovšem nikterak neublížilo a Skotové svého “keltského Homéra”, velkolepého barda Ossiana vyobrazovaného s mocnou harfou, berou za národní dědictví.
  A kdyby jen Skotové. Veršovaný Ossian se vydal na vítězné tažení Evropou. Oddaným příznivcem básní a propagátorem keltství byl například  sir Walter Scott, tvůrce horalského eposu Jezerní panna (The Lady of The Lake), ale i románu Ivanhoe; spisovatel pohybující se v keltských bájích jako doma.
   Éra romantismu vyslala tehdy Kelty na jejich další pouť, trvající svým způsobem dodnes. Skutečná i domnělá svědectví, kdejaký nejasný archeologický nález i ničím nepodložené úvahy šly okamžitě na konto Keltů. Nejeden filuta v nich dokonce spatřoval přímé potomky biblických osobností. Přestože toho dnes už o Keltech víme poměrně mnoho, ne všechny souvislosti se podařilo navléct na společnou keltskou niť se zárukou, což od 18. století představuje prostor pro vznik cílených i blouznivých myšlenkových fantasmagorií, schopných v jakékoliv době vcucnout dostatečné množství vděčného publika. Ale smiřme se s tím; hlavně v silné západoevropské keltské tradici má pocit sounáležitosti k podivuhodným předkům velmi hluboké kořeny.
   Po vzoru Monty Pythonů je ale ne všichni berou zas tak vážně: Ossiana četl prý i Francouz René Gosciny, duchovní otec galských hrdinů Asterixe a Obelixe, které geniálním způsobem v kreslené podobě zvěčnil Albert Uderzo. Svobodná galská vesnice uprostřed římského impéria, druid Panoramix se svým letkvarem dodávající nadlidskou sílu v boji proti přesile Římanů, laskavý humor a historický nadhled, základní kameny pro nesmrtelnost autorů a nenápadně pošramocený dějepis pro všechny generace. Příběhy neohrožených a mazaných Keltů začaly vycházet v roce 1959 ve francouzském časopise Pilote, ale teprve  úspěch animovaného filmu Asterix a Galové (67) a následná pokračování - Asterix a Kleopatra (68) a Dvanáct úkolů pro Asterixe (76) - zařadily tyto báječné keltské postavičky po bok Charlieho Chaplina.
Muž s prstem v puse
Jiným mezinárodně proslulým ambassadorem keltství je vedle Ossianových básní, krále Artuše a Asterixe  mnich Patrik, jehož 17. března zapíjí celý svět, tedy i my.
   Lidé se obléknou do zeleného, nahrnou se do irských hospod zvaných puby, přeorientují na silné pivo Guiness, tančí irské reely a vůbec mají pocit, že si to musí užít; v New Yorku při každoročním pochodu po 5. avenue dokonce přetírají na zeleno i bílé silniční čáry. Ve vodopádu piva přitom málokdo tuší, že když byl ke konci 19. století váženou Gaelskou ligou v Dublinu 17. březen, výroční den úmrtí sv. Patrika, vyhlášen irským národním svátkem, přijali zároveň moudří činovníci rozhodnutí, že se v rámci zachování důstojnosti oslav nebude nikde  podávat alkohol. Každopádně po pár letech na tuhle vyhlášku všichni raději zapomněli.
   S příchodem sv. Patrika začínají podle historika Tomáse Ó Fiaicha  skutečné dějiny Irska. Patrik přibyl do Irska v 5. Století, a protože jiná než jeho verze neexistuje, musíme jí věřit: pocházel ze sousední římské Britanie a v šestnácti letech padl do zajetí irských námezdníků. Pro své věznitele pásl ovce a postupně se obrátil k Bohu. Trvalo mu šest let, než se mu podařilo uprchnout. Po návratu domů, kdy by si jeden myslel, že pro všechny útrapy musí na Irsko co nejrychleji zapomenout, Patrik naopak přemýšlel, jak se tam vrátit, neboť na něho jednoho dne přišlo vidění nabádající ho k šíření křesťanství v zemi jeho utlačitelů, a on se tam skutečně zanedlouho vydal.
   Se sv. Patrikem Irsko hodně získalo, a o to víc mohlo později nabídnout. Římskými nájezdy nedotčená pohanská kultura se s křesťanstvím velmi rychle sžila, ale přesto si udržela spoustu starobylých pohanských zvyklostí. V hojně zakládaných klášterech se Patrikovi žáci naučili používat latinu s řečtinou, ovšem již velmi brzy - v 7. století - se objevují rozsáhlé texty psané v domorodé irštině. Brzy mají navrch hlavně epické příběhy o hrdinech typu Cú Chulainna (Havlíček Borovský z něho učinil Kukulína ) či Fionnha Mac Cumhailla, které se v rozsáhlé ústní tradici dochovaly hlavně zásluhou profesionálních dvorních básníků nazývaných filidu. Do knih se ovšem dostaly až v klášterech - buď za přímé asistence filidů nebo z blahovůle mnichů. “Proto se dnes můžeme pouze dohadovat, nakolik se liší od původních pohanských originálů. Jisté je jen to, že se i v dochovaných verzích odráží mnohé z dávné válečnické kultury a jejích obyčejů; přitom však lze jen těžko předpokládat, že by křiklavé rozpory s křesťanskou naukou nebyly cenzurovány. Není totiž potřeba pochybovat o tom, že raní křesťané se snažili pohanství vymýtit, a nikoliv konzervovat pro budoucí generace etnologů, nacionalistů či romantiků,” píše Ondřej Pilný z Univerzity Karlovy.
  O součinnosti křesťanství s domácí irskou kulturou svědčí i kamenná stéla z hrabství Donegal: vedle dvou biskupů je tu vytesán i hrdinný Finn Mac Cumhaill ve své legendární podobě - s palcem v ústech; způsob, kterak nahlížel do budoucnosti, hlavně před důležitými bitvami; on si navíc ten palec hryzal do krve, což, jak uvádí Ondřej Pilný, má prý zajímavou paralelu v jisté indické mytické postavě, rovněž svého druhu věštecké.

   Být alespoň na jeden večer Irem při oslavě sv. Patrika se někdy  od 7O. let stalo projevem módní sounáležitosti s “tím rozkošným, utlačovaným outsiderem Evropy, kde se hraje tak skvělá hudba”. “Irští politici se tehdy úspěšně přeorientovali na řeči o občanských právech, okoukané z boje amerických černochů, a získali tak morální záplatu svého hnutí. Hesla o potlačovaném národě jim pak zbaštila hlavně evropská mládež, dávající najevo své názory skrze zvýšený zájem o irskou hudbu,” jízlivě poznamenává Ian Telfer.

Jiří Moravčík