Keltská jména

Autor: administrator <kelt(at)beltine.cz>, Téma: Ostatní články, Vydáno dne: 19. 02. 2005

Lidé jsou zvyklí jména překládat, protože vědí, že Jiří je George, Jan je John, naproti tomu Günther je česky Vintíř. Tak jak je to s těmi keltskými?

Jak praví klasické úsloví, všechno je jinak. Daniel a Jan jsou jména hebrejská, která se díky rozšíření křesťanství dostala do celé Evropy a jejich výslovnost a pravopis se přizpůsobily různým jazykům.  Evropské národy prošly dlouhým vývojem a díky starým Římanům píší všechny latinkou. Ty, které  jí nepíší, zase díky starým Řekům píší alfabetou a její dceřinnou odnoží – cyrilicí.  A tak mají k vyjádření zvukomalby něco přes dvacet písmen, některé i více, čeština jich má díky diakritickým značkám 39.
V celé Evropě zdomácněla jména řecká, latinská, hebrejská, a konečně jména tzv. barbarských národů, tedy germánská (severská – mezi ně patří i řada slovanských jmen), keltská, slovanská, románská, a pak ještě také ugrofinská, abychom byli spravedliví a nezapomněli na nikoho.
     Takže k těm keltským. Keltové se pojmenovávali podle všelijakých hrdinů, božstev, podle osobních vlastností…
U některých jmen je znám jejich faktický význam, u daleko větší řady již ne. Některá keltská jména se vyskytují i v současném kalendáři, kde dominují v každé zemi jednak jména křesťanských svatých, jednak jména biblická, a samozřejmě jména národní (například: Vojtěch , Václav – jména zároveň křesťanská i slovanská, Josef, Marie – biblická jména, František – jméno světce, Libuše – jméno pohanské a slovanské). Uveďme jiný příklad: Patrick – jméno keltské a křesťanské, Brigitte – jméno keltské, podle pohanské bohyně, která byla zároveň prohlášena i za svatou Brigitu z Kildare, Cedrick – keltské jméno… keltská jména se liší svou etymologií. V současnosti používaná keltská jména jsou především insulárního (tj. z britských ostrovů) původu. Anebo také z Malé Británie, tedy Bretaně. Značnou část z nich najdeme i v oficiálních kalendářích Francie, Irska, Británie, zrovna tak, jako v našem kalendáři nacházíme stará jména slovanská. Avšak existují jména, která už v kalendářích nenacházíme, a ani v zemích původně keltských se u živých lidí již nevyskytují – ať už to jsou jména hrdinů a božstev či jiných bytostí. S těmito jmény si pak začíná pohrávat fantazie současných lidí, a vytváří jejich odvozováním či připodobňováním  další nová “stará keltská jména” – tak jsem poznala ve Francii Elanis, v Německu Gawana a Alanona, v Belgii Govannona, a konečně i mé keltské jméno Valenis vzniklo podobně.
Jména se vyvíjejí a tvoří, v tom nám myslím žádné matriky ani občanské průkazy nezabrání. K tomu jenom z jazykového hlediska: -is je koncovka ženská, -an a  -on, nebo také -os (Cernunos, Elaios) zase signalizuje mužské jméno.  A ještě něco, oblíbená jména s koncovkou –rix (Vercingentorixem počínaje a Asterixem s Obelixem konče) jsou slovní složeniny. Rix znamená tolik, co král, panovník, zkrátka velký šéf.  Že tyto koncovky laténských a možná ještě starších jmen připomínají řečtinu? Ano, správný postřeh,  signalizuje to totiž  indoevropský původ keltských dialektů. Pokud vám připadá, že jména Govannon a Elaios k sobě mají dost daleko, že vypadají, jako by nepocházela z jednoho jazyka, pak máte pravdu. V době laténské se sice na kontinentu spolu docela dobře domluvili,  ale už tehdy se keltské jazyky dělily na dvě zásadní části -  kontinentální a ostrovní. Jazyk goidelský se používal spíše (kmen Goidelica) ve střední Evropě, včetně dnešního Německa, a jazyk, z něhož posléze vznikla gaelština, kterou se hovořilo ještě ve středověkém Irsku, byl charakteristický pro Bretaň a britské ostrovy. Galie – zhruba dnešní Francie – brzo hovořila galorománsky, to znamená směsí gaelštiny a latiny. Ale to je jenom zjednodušené podání, a pokud má někdo ucelenější znalosti, nechť promine a laskavě mne doplní. Pozůstatkem starých časů je i galicijský dialekt (Galicie – keltská část dnešního Španělska).
    Na závěr ještě něco: Keltové v určité době přidávali ke svému jménu i jakousi obdobu našeho moderního příjmení. Označovali tak svou příslušnost k rodině, rodu či klanu, anebo území.  Bylo to asi důležité v době, kdy muži často pobývali mimo domov, umírali v boji, a jako známo – matka vždy jistá, otec vždy nejistý. A proto bylo tak důležité, aby válečník z boje se navrátivší slavnostně uznal dítě, které se za jeho nepřítomnosti doma narodilo jeho ženě, za své. Tak se dodnes udržela ve Skotsku a Irsku jména jako MacLeod, McGowan, O´Brien – tedy syn Leodův, Gowanův, Brienův… Podobné útvary najdeme v severských příjmeních - Olafsson je syn Olafův, Johansson syn Johanův,  Leifdottir dcera Leifova. Tady musím říci, že u těchto jmen, a například na Islandu příjmení pořád takto vznikají, je naprosto nesmyslné přechylovat při překladech do češtiny ženská jména – paní Leifdottir(ová)  již ženskou koncovku má. Je to Leifova dcera. Její bratr se totiž jmenuje  Leifsson.. U slovanských jmen se severské vlivy zachovaly zejména v Rusku jako tzv. otěčestvo. Petr Iljič Čajkovskij je Petr, syn Iljův, a  tak dále.
Takže  k základnímu problému – jména hebrejského či slovanského původu do keltštiny přeložit nelze. Jména, jakákoli, lze pouze přizpůsobovat výslovnosti v různých jazycích. Obliba keltských jmen, zdá se, stoupá. Ale to je asi zdání u nás. Jména významných Keltů a Keltek provázejí mnohé lidi doposud. Svědčí to i o oblibě jejich původních nositelů – zářným příkladem budiž keltská původně insulární bohyně Brídhe, Bridget, Brigit, jejíž obliba se rozšířila po  celé kontinetální Evropě, takže v době nástupu křestanství se její kult přeměnil v kult svaté Brigity z Kildare. Za všechny moderní slavné Brigity jmenujme Brigitte Bardotovou, filmovou Venuši (vida, opět bohyně) 60. let,  a  velmi oblíbený německý ženský časopis, který se také jmenuje Brigitte.
Sv. Patrick byl sice velmi horlivý křesťanský misionář, ale k jeho slávě celé Irsko a všechny země, kam irský vliv sahá, v poslední době i my, oslavuje jeho svátek bujarými pitkami spíše rázu pohanského… a slavných nositelů jeho jména je stále bezpočet.

Václava Melčová

облепиха