Černá sapropelitová bižuterie

Autor: administrator <kelt(at)beltine.cz>, Téma: Řemesla, Vydáno dne: 11. 02. 2005

Švartnový náramky jak smůla černý, zpívával kdysi ve své písni Podobenství o náramcích Robert Křestan. Co to ta švartna vlastně je? A jakéže to náramky, ptal se leckdo už tehdy.
Já jsem sice už o švartně publikovala pár článků, ten nejdelší dokonce převzal do své knihy JAK SE KOPOU KELTSKÉ HROBY sám Jiří Waldhauser, ale čas letí a lidé se na mne se stoupajícím zájmem o keltskou kultury stále častěji obracejí s dotazy, takže o nich píši zas…
Nejprve k oné tajemné švartně: geologicky vzato jde z hlediska výhřevnosti o nekvalitní černouhelnou hmotu, která vznikla před miliony let – je to původně bahnitá kaše z tzv. kamenouhelných močálů, obsahující nemnoho zkamenělého dřeva, zbytky různých živočichů, kostry ryb, všelikou žoužel, nazvanou odborně sapropelní kal.

Evropskou proslulost získala kounovská švartna – od onoho Kounova mezi Kladnem a Rakovníkem, který hostí také známé Kounovské kamenné řady. Zde tvořila dosti mocné nadloží uhelné sloje, která tu vychází na povrch a blízko k povrchu. Keltové, sídlící 300 let př.n.l. poblíž těchto kopců v okolí Nového Strašecí, uhlí i se švartnou těžili, a také s ním topili ve svých železářských pecích a kovářských výhních. Tak objevili vlastnosti švartny a počali z ní – když zjistili, že k topení se hodí málo – vyrábět později proslulou sapropelitovou bižuterii.
 
Vyrobit takový náramek ze švartny, který Keltové a Keltky nosili zásadně na levé ruce (asi z magických důvodů – blíže k srdci), dalo poměrně dost práce. Experimenty se zjistilo, že jeho zhotovení trvalo minimálně 8 hodin. Nicméně náramků se v hrobech po střední, západní i severozápadní Evropě našlo dost. Pro pozdní Latén, to byl zkrátka modní hit!
 
Kdo neměl torques a sapropelitový náramek, nemohl asi tehdy do slušné společnosti. Náramek z kounovské švartny zdobí i ruku kněžny z Reinheimu, jejíž nádherně rekonstruovaný komorový hrob lze obdivovat v Evropském kulturním parku Reinheim-Bliesbruk nedaleko  jihoněmeckého Saarbruckenu. Také se zjistilo, že ženy nosily náramky ze švartny spíše na zápěstí, muži spíše nad loktem levé paže – patrně z praktických důvodů.
 
Zkrátka, výrobky z kounovské švartny se staly výhodným artiklem laténského zahraničního obchodu, její výroba vzkvétala hlavně v okolí Mšeckých Žehrovic, proslulých také nálezem hlavy keltského héroa.
Švartnový náramek je hladký, centimetr až dva (ale někdy i mnohem více) silný jednoduchý kruh, jeho barva je matně černá, občas se v jeho hmotě zalesknou zrnka perleti anebo se v ní vyskytne šedá pecka. Nápadná je jeho lehkost. Člověk věci neznalý jej může považovat za výrobek z nějakého exotického druhu dřeva.
 
Se stupňujícím se zájmem o dědictví našich keltských předků stoupá i zájem o zdobení se keltskými šperky. Švartnové náramky jsou pro svou jednoduchost moderní stále, a mají také své odvěké kouzlo magického talismanu pro štěstí…
Jedny z prvních novodobých švartnových náramků vyrobil už v sedmdesátých letech 20. století pan Fencl z Krušovic, obce, která leží nedaleko kounovské černouhelné sloje. Ukázal je přátelům a známým, k nimž patřil také umělecký kovář Petr Melč pocházející z nedalekých Mutějovic, odkud je na Kounov, coby kamenem dohodil.
 
Petr se vzhledem ke svému zájmu o Kelty a o staré řemeslné technologie a techniky začal  výrobou ze švartny zabývat více, a tak už v roce 1996 vlastně znovuobjevil technologii
 
výroby sapropelitové bižuterie.  Příležitostně ve své dílně začal zhotovovat náramky, dle mínění odborníků od pravých k nerozeznání - obdaroval jimi některé přátele z řad archeologů, pár jich vlastní muzeum v Žatci, Rakovníce, Archeologický ústav v Praze - a zájemců přibývalo, nezbylo, nežli začít náramky prodávat: výroba, i když s poněkud zmodernizovanou technikou, je velice náročná na čas. Švartna má totiž břidlicovitou odlučnost, je třeba odstranit zvětralé části horniny a opatrně vybrušovat tvar. Petrovy náramky  nastoupily stejnou cestu do Evropy jako ty prapůvodní a potěšily  již řadu Keltů ve Francii, Německu, Belgii a Itálii. Prodávaly se ve skanzenech jako je německo-francouzský Reinheim,  jihofrancouzský Beynac, belgické Aubichie a holandský Archeon. K vidění bývají občas na festivalu Beltine anebo na keltských sešlostech  doma i jinde. Kdo má chuť a trpělivost, může zkusit najít kousek švartny a vyrobit si náramek sám. Musí také počítat s tím, že se notně umaže černým mourem, avšak pokud vytrvá, k získání správného lesku náramku doporučujeme použít buď archeokompatibilní vepřové sádlo, ať již ve formě špeku, či mazlavé, anebo modernější modrou Indulonu.

Václava Mečová