top
ltop
AKTUALITY

AKTUALITY

O Bratrstvu Keltů
O našem sdružení
FESTIVAL BELTINE

BELTINE 2014
Ozvěny Beltine 2014
Ozvěny Beltine 2013
Ozvěny Beltine 2012
Ozvěny Beltine 2011
Ozvěny Beltine 2010
Ozvěny Beltine 2009
Historie všech Beltine

FACEBOOK

NAŠE AKCE PRO VÁS
Chystané
Akce Cotios
Nabídka akcí pro vás
Historie našich akcí
VYDÁVÁME
Zpravodaj
e-Kelta
ČLÁNKY O KELTECH
Svátky
Hudba, tanec
Řemesla
Historie
Ostatní
KONTAKT

Bratrstvo Keltů
kelt@beltine.cz

Písemný kontakt:
Bratrstvo Keltů
Korunovační 8
170 00 Praha 7

ASONANCE
Aktuální vystoupení
Prodej alb a zpěvníků
nejlepší české kapely
hrající irské a skotské
balady
O NAŠEM WEBU

Copyright
Bratrstvo Keltů
1997 - 2016
Webmaster
Tomáš Křivánek
Powered by phpRS

TOPlist

Keltové v Galícii: mýtus a skutečnost

Vydáno dne 20. 02. 2005 (13435 přečtení)

Před několika lety se konala v Benátkách, v Paláci Grassiů, velká výstava o Keltech v Evropě. Poprvé jsme mohli vidět pohromadě umělecké předměty, zbraně, meče, zlaté přilby, zlatnické práce, dekorační umění forem a tvarů, které byly blízké všem návštěvníkům, i když přicházeli z velmi rozličných krajů Evropy. Výstavu doplňovaly mapy, které ukazovaly, že Keltové žili prakticky na celém našem kontinentě. Mohli jsme vidět graficky znázorněno, že Keltové jsou jedním ze společných prvků, které tvoří historickou jednotku, jíž říkáme Evropa, že jsou součástí našeho společného kulturního dědictví a společné paměti nás všech jako Evropanů.
Co může mít společného území ve střední Evropě - Česko, “Bohemia“, jehož název pochází ze jména jednoho z keltských kmenů, a Galicie, ležící na západním cípu Španělska, jejíž název (stejně tak jako Galie nebo Galitzia v Polsku) je odvozen od jména, kterým Římané označovali keltské kmeny?

 Kromě jiného, a i tak je tu riziko zjednodušení skutečnosti, to jsou Keltové.  Cílem mé přednášky je nastínit vám obrázek o  přítomnosti Keltů na území, kterému dnes říkáme Španělsko.  Zaměřím se na přiblížení jejich přítomnosti v té části Španělska, která se hlásí ke keltskému dědictví jako k součásti své vlastní identity,  v Galicii.
Na začátku bych chtěl upozornit, že se budu v průběhu celé přednášky snažit jasně rozlišovat mezi údaji o keltské přítomnosti, tak jak je známe z historie a archeologie, a neopodstatněnými nároky na keltskou minulost. Ty se v poslední době vyskytují a  jsou občas jen smyšlenkami, které vznikají v rámci toho, co bychom mohli nazvat “keltismem“ nebo “keltománií“, tedy ideologie vycházející z určitého momentu v dějinách Evropy. Jako každá ideologie, i tato je polemická a já jsem zastáncem názoru, že by se od ní měl držet kritický odstup, kromě jiného i z důvodu respektování našeho společného evropského dědictví.
 
Keltové na Iberském poloostrově
Přítomnost Keltů ve středu a na západě Iberského poloostrova je zcela neoddiskutovatelně doložena.  Její stopy nacházíme v nápisech, v uměleckých  předmětech, a stejně tak je zachycena i v dílech starých autorů (u Hérodota, Estrabona anebo v “Ódě na moře“ od básníka Rufia Festa Aviena).
 
Nicméně studium původu keltské přítomnosti na Iberském poloostrově bylo po dlouhou dobu problémem a hlavolamem pro mnoho odborníků. Vzniklo několik následujících teorií:
 
Teorie o invazích, která je nejtradičnější  (Pedro Bosch Gimpera, Martin  Almagro, Antonio Tovar), vysvětluje přítomnost Keltů jako důsledek několika migračních vln, které přišly přes Pyreneje. První vlna přinesla indoevropský jazyk, zvaný Lusitano, který se považuje za prakeltský a který se rozšířil v oblastech Atlantického oceánu na západě. Tyto keltské kmeny se v několika následných vlnách smíchaly s Ibery, původními obyvateli poloostrova, a tak vznikli Keltiberové. Tyto teorie v poslední době ztrácejí důvěru, protože nejsou dostatečně podloženy archeologickými nálezy.
 
Teorie vnitřního vývoje neboli procesu keltizace  vychází z osídlení indoevropskými národy, které byly přítomny na poloostrově již od dob neolitické expanze.  Tato osídlení byla později doplněna novými etniky přicházejícími od Atlantiku na konci doby bronzové a na začátku prvního tisíciletí našeho letopočtu. Tento indoevropský substrát rozšířený před prvním tisíciletím na Iberském poloostrově je starší než keltské kultury identifikované v Německu,  Galii nebo Irsku.  Tato kultura je považována za „protokeltskou“, protože její nejtypičtější prvky jsou keltského charakteru, staršího charakteru, příbuzného keltským kulturám na Britských ostrovech. To však nevylučuje pozdější příchod keltských vojenských oddílů přes Pyreneje, které posílily tento etnokulturní vývoj. Nejmodernější výzkumy se přiklánějí k přijetí španělských keltských kultur jako výsledku původního vnitřního procesu, později sekundárně obohaceného přínosy zvenčí. Nelze dokázat  archeologickými nálezy, že by přítomnost Keltů ve Španělsku byla následkem invazí ze střední Evropy. Dokonce existují archeologické nálezy, které dokazují  kontakty v opačném směru -  například ozdobná spona iberského typu nalezená v hrobce v Magdalenbergu nedaleko  Dunaje. Tato teorie o kulturách keltského Španělska, které by vznikly jako výsledek vnitřního kulturně-autonomního procesu, nezávislého na středoevropském, tzv. „halštatském“ modelu, dnes převažuje.
 
Není mým záměrem rozvádět zde typické rysy kulturního vývoje Keltů v souvislosti s celým Iberským poloostrovem - vzhledem k tomu, že tématem této rozpravy je Galicie. Uvedu tři základní znaky, které jsou charakteristické pro přítomnost Keltů na území  dnešního Španělska.  Je to proces kulturního splynutí s druhou velkou etnickou skupinou na poloostrově - s Ibery, z čehož vznikla keltiberská kultura převažující ve starém Španělsku. Asi nejvýznamnějším znakem tohoto kulturního spojení je přijetí iberské abecedy od třetího století před naším letopočtem. Ta sloužila k zápisu keltského jazyka, díky čemuž dnes můžeme tvrdit, že stará Hispánie nabízí nejbohatší soubor keltských epigrafů, starší než irská středověká tradice. Také je třeba zdůraznit význam umění, které je výsledkem synkretismu různých elementů, jako je keltská tradice období La Téne, iberské tradice a řecké, později římské vlivy. To dává tomuto umění jedinečnou osobitost v keltském světě, do kterého bezpochyby náleží, jak dokazují jeho stylistické a ideologické prvky.
 
Keltiberská společnost na poloostrově byla převážně společností válečnou, tak jak to dokazují svědectví klasických autorů i velké množství zbraní nalezených v nekropolích. To vysvětluje, proč byli Keltiberové nejoceňovanějšími žoldáky ve starém Středomoří, kde tvořili základ kartaginských vojsk,  a objasňuje to také extrémně dlouhé odolávání římské nadvládě, kterou se povedlo završit až po dvě stě let trvajících bojích. Toto všechno nám dovoluje tvrdit, že stejně tak jako u mnoha keltských skupin ze středu Evropy, i tady byl boj tou nejprestižnější společenskou aktivitou.
 
Civilizace hradů. Nejtypičtější formou společenské organizace v keltském Španělsku jsou hradiště „Castros“, která by se dala definovat jako uskupení kruhovitých obydlí situovaných na opevněných návrších. Rozkládala se po celé zapadní části poloostrova zejména v Galicii, kde se termín „hradištní kultura“  užíval jako název pro kulturu a civilizaci Keltů. V důsledku kontaktu se středozemní městskou civilizací se tato hradiště rozvíjela jako městská centra (odpovídající  oppidům), poukazující na komplikovanější politickou a administrativní organizaci, kde se rozvinul značně sofistikovanější životní styl a umění.
 
Proto v současné historiografii zaujímá keltská kultura na Iberském poloostrově své místo ve studiu keltských kultur v Evropě. Vývoj Keltů na poloostrově byl poznamenán jejich autonomií  a zvláštními znaky v porovnáni s keltskými kulturami středoevropského původu (La Téne), vyznačuje se svojí schopností asimilovat a spojovat vlivy různého původu.
 
Keltové v Galicii
Přítomnost Keltů na severovýchodě poloostrova, konkrétně v Galicii, je doložena klasickými literárními prameny, lingvistickými studiemi, archeologickými nálezy železných a zlatých šperků a častou přítomností hradišť (castros) na galicijském území, kde jich je archeologicky zaznamenáno přes tři tisíce.
 
Obdobím, které v galicijské protohistorii označujeme jako keltské, se rozumí doba mezi šestým stoletím před Kristem a pátým stoletím našeho letopočtu, včetně doby římské nadvlády i germánských nájezdů. V tomto údobí se rozvíjí a upevňuje hradištní kultura, obecně se má za to, že na severovýchodě poloostrova  tato kultura dosáhla nejvyššího stupně vývoje.
 
Z klasických autorů se zejména Strabon a Plinius  zmiňují o keltském obyvatelstvu v Galicii. Strabon uvádí až šedesát různých kmenů, které tvořily obyvatelstvo severovýchodu poloostrova, tzv. „celtici“. Básník Rufus Festus Avienus ve své  „Ódě na moře“ ze 4. stol. před naším letopočtem zmiňuje keltský kmen Saefů jako vítěze nad domorodými obyvateli Galicie Oestrymny.
 
Také v galicijských místních jménech nacházíme zdroj údajů, které svědčí o keltské přítomnosti. Jména míst a vesnic v dnešní Galicii obsahují keltskou koncovku „briga“ (ekvivalent pro německý „burg“). Staří obyvatelé Galicie se nazývali  „Brigantes“ a starý název města La Crona byl Brygantia (je zajímavé uvědomit si, že v Rakousku u jezera Konstance je město, které se nazývá Bregenz). Další hlavní galicijské město Lugo má stejný základ jako jméno keltského boha Luga a co se týče názvu Galicie, lingvistické studie ho spojují s latinským jménem "gallus", kterým Římané označují keltské národy.
 
V každém případě musíme zdůraznit, že lidé, kteří mají zájem poznat keltskou minulost Galicie tak, jak ji známe z archeologických údajů, by měli navštívit četné kulturní památky, které se nacházejí na celém území Galicie. Hrady (castros) odpovídaly strukturou kmenové společnosti. Byla to malá centra, tvořená deseti až čtyřiceti obydlími kruhového nebo oválného tvaru uvnitř opevnění z hradeb a příkopu situovaného na strategických návrších.V dnešní Galicii je možné navštívit v mnoha těchto ruinách  obydlí rekonstruovaná podle archeologických údajů nebo muzea, ve kterých si návštěvník může udělat obrázek o tom, jak vypadala tato obydlí zevnitř.
 
V některých horských oblastech vnitrozemí Galicie a Asturie je možné dodnes vidět obydlí předrománského původu (pallozas).  Ačkoliv dnes z nich  jsou etnografická muzea, donedávna byla ještě obydlena.
 
Dalším archeologickým prvkem typickým pro keltskou minulost Galicie jsou stopy po intenzivní činnosti v oblasti zpracování kovu a četné nálezy zlatnických výrobků. Velká důlní aktivita na severovýchodě Španělska pokračovala a byla dále rozvíjena Římany. Plinius tvrdí, že v období Říma se vytěžilo až 6 tun zlata ročně v dole v Galicii a Lusitanii. Typickým zlatnickým kusem, zvaným „torques“, je náhrdelník ve tvaru rozpojeného kruhu. Torque z čistého zlata. Jeden, nalezený v Galícijské provincii luga (torque z Burely), vážil dokonce 2kg.
 
Klasické zdroje, konkrétně Strabon, popisují život uvnitř hradiště jako společenský systém, na jehož vrcholu byla vojenská aristokracie keltského původu. Byl to národ převážně válečnický, stejně jako ostatní keltští obyvatelé poloostrova. První výpravu, kterou začali Římané pronikat na území Galicie v roce 137 př. n. l., vedl Decimus Iunius Brutus, zvaný také Galaicus po úspěchu tohoto tažení. Iulius Caesar stál také v čele jednoho tažení do Galicie (62 př. n. l.), ale severovýchod Španělska byl definitivně dobyt až císařem Augustem (29 až 19 př. n. l.) v sérii výprav známých jako cantabrijské války. To nám pomůže udělat si obrázek o vyhroceném válečnictví těchto obyvatel prerománské Hispánie, zvlášť když si uvědomíme vojenskou přítomnost Římanů na celém poloostrově (započata během punských válek v roce 213 př. n. l.), která se upevňovala během bojů po dobu dvou století. Válečná povaha keltiberské společnosti je potvrzována také klasickými zdroji a archeologickými nálezy ze života na hradištích. Bojovníci každého hradiště byli rozděleni do několika úrovní podle typu zbraně, kterou nosili, což dokazuje hierarchické členění společnosti. Typickou vojenskou institucí Keltů byla tzv.“devotio“, kterou známe od Keltů v Galii a jejíž význam spočívá ve vztahu věrnosti až za hrob mezi válečníky a jejich vůdcem.
 
Když zemřel vůdce při bitvě, jeho válečníci páchali sebevraždu, aby získali přímluvu u boha. Nejtypičtější  příklady toho, jak keltští vojáci odolávali až do konce nebo raději spáchali sebevraždu, než aby se vzdali  nepříteli, známe ze Sagunta (219 př. n. l.) z bojů s Kartaginci, z Numancie (133 př. n. l.) a z bojů s Římany u hory  Medulio  v Galicii (13 př. n. l.).
 
Ponechme stranou dějiny Keltů na Iberském poloostrově a podívejme se na styčné body mezi Galicií a dalšími keltskými oblastmi v Atlantiku. Myslím, že by bylo vhodné začít toto přiblížení  dvěma legendami, které i přes zkomolení a literární přikrášlení mohou do jisté míry odrážet některé historické skutečnosti. Mějme na paměti, že jsou výsledkem slovesné tradice přenášené po celé generace.
 
Existuje irský rukopis, zvaný „Leabhar Gabhala“ neboli „Kniha invazí“, jehož nejstarší zachovaná verze se datuje do roku 1100. Tento rukopis vypravuje epickou formou mýtus o založení Irska a následné invaze, které ostrov utrpěl od potopy světa až do příchodu „synů Milu“ přicházejících z království Breoganu. Ti napadli Irsko a porazili staré obyvatele „Tuahta De Dannan“. Podle tohoto rukopisu „synové Milu“ pocházeli z království Breoganu, jehož hlavním městem byla Brigantia, což je staré jméno pro dnešní galicijské město La Coruńa. Překvapivé je, že podle tohoto irského mýtu jsou obyvatelé Irska potomky Galicijců.
 
Nechme stranou fantazie legend. Jisté je, že nemálo badatelů poukazuje na paralely mezi různými kulturními prvky Galicie a Irska. Už v předkeltské době se ukazuje, že megalitická kultura a znalost kovu asi přišly do Irska ze Středomoří přes Iberský poloostrov. Další vědci poukazují  na podobnost mezi petroglyfy, které se nacházejí na jihovýchodě Irska, a těmi, které nacházíme na různých místech Galicie. Také bylo poukazováno na výjimečnou podobnost mezi hradišti v Galicii a  opevněnými osadami v Irsku.
 
Nejnověji jasně podporuje tuto teorii o invazi do Irska, přicházející z Iberského poloostrova, Tomas Cahyll, autor knihy „How the Irish saved civilisation“. Nepochybuje o tom, že část keltských invazí v Irsku během čtvrtého století pocházela z britských ostrovů, ale Keltové převažující v Irsku pocházeli z Iberského poloostrova. Důkazem toho by mohl být jejich goidelický jazyk (ze kterého je odvozen současný galský jazyk v Irsku a Skotsku), odlišný od bretonštiny a velštiny, kterou mluvili Keltové v Británii.
 
Je zřejmé, že neexistuje žádný zcela přesvědčivý důkaz ani archeologický a ani lingvistický, který by potvrdil tuto teorii o poloostrovním původu irských Keltů.  Už jen to, že existuje tato debata a její legendární základ, dokazují jistou „kulturní příbuznost“mezi oběma konci západní Evropy.
 
Další legenda, která poukazuje na pouta mezi Galicií a keltskými územími v Atlantiku, je příchod biskupa Maeloca do Galicie. V polovině pátého století donutila germánská invaze k emigraci mnoho Keltů z Británie. Ti odešli do Walesu, do Skotska, do francouzské Armoriky (které se později začalo říkat Bretaň) a do Galicie. Tam dorazila jedna skupina Keltů vedená biskupem Maelokem a založila diecézi (dnes identifikována jako Santa Maria de Bretona), která se začlenila do galicijského království. Tato legenda odráží historicky prokázaný fakt, že existovaly časté výměny, kolonizace a kontakty mezi keltskými národy Atlantiku. Konkrétně mluví o udatnosti irských mnichů, kteří podnikali daleké výpravy do oceánů na křehkých loďkách z kůže.
 
Jsou další legendy zaznamenané v literatuře, které vycházejí z folkloru a lidových pověr a poukazují na tuto příbuznost a spříznění Galicie a keltských sousedů z Atlantiku. Teď  se však zaměříme na diskusi o keltské identitě Galicie. To znamená zjistit, jakou a jak důležitou roli sehráli Keltové jako forma kulturní identifikace Galicie v díle galicijských intelektuálů a jaký byl jejich vliv na lidovou kulturu.
 
Vzdálíme se z okruhu studia historie od neosobních dat udávaných archeologií a lingvistikou a pustíme se na kontroverzní a polemické pole imaginativní historie, literatury a ideologie zvané „keltománie“, o které jsme se zmiňovali na začátku této rozpravy.
 
Rozvoj keltismu započal v Galicii paralelně s rozvojem dalších ideologií a hnutí národního uvědomění v Evropě pod vlivem romantismu 19. století. V polovině tohoto století vzniká hnutí zvané „resurchimiento“ (vzkříšení), které sdružovalo některé z významných spisovatelů dějin galicijské literatury.V keltském odkazu se snažili nalézt prvek kulturní identifikace Galicie, který by byl zároveň odlišujícím prvkem ve vztahu ke zbytku Španělska. Vášnivá obrana keltské identity Galicie ze strany této skupiny intelektuálů měla velký význam  pro  přijetí historiografie devatenáctého století a některých badatelů století dvacátého, mezi nimiž musíme zmínit Němce Schultena. Během dvacátého století však ztratila většinu příznivců z řad historických dějepisců. V současnosti  je z pohledu univerzitní historie studium keltského prvku v Galicii značně vzdáleno od těchto ideologických tendencí. Úspěch mužů hnutí „resurchimiento“ i přes jejich přehánění spočívá v tom, že se jim podařilo ztotožnit v mentalitě a lidové kultuře keltské dědictví s Galicií a galicijskou identitou, což mělo a má, jak uvidíme dál, kulturní, sociální a politické důsledky.
Není mým záměrem podat výčet jmen literátů a vzdělanců Galicie 19. století, kteří jsou původci této identifikace Galicie s Kelty. Pouze zmíníme dvě jména: básnířka Rosaria de Castro, hlavní postava galicijské literatury, a její manžel historik Manuel Murguia, který je zvlášť důležitý pro naše téma.
 
Manuel Murguia napsal monumentální dílo „Galicia“,  které vyšlo v roce 1888 a je biblí romantického galleguismu 19. století. Murguia vidí zlatý věk keltské civilizace v Galicii mezi čtvrtým a šestým stoletím před Kristem. Shromažďuje ve svých knihách přežívající dědictví této civilizace - od druidských božstev ve folkloru galicijského venkova až po fonetické podobnosti nebo charakteristické rysy předpokládané  keltsko-galaitské rasy. Pro Murguiu a jeho následovníky je téměř vše v Galicii keltské. Blíží se však více "osijanským zpěvům" než archeologii a lingvistice.
 
Myšlenky Manuela Murguii a jeho žáků byly na začátku dvacátého století následovány další skvělou generací spisovatelů, členů „Xeracion Nos“ (galiciiskými generacemi), jejíž jméno připomíná irské „sinn feinn“. Pro tyto spisovatele jsou Keltové neoddiskutovatelnou prehistorií Galicie. Někteří z členů této skupiny realizují zajímavé a cenné výzkumné práce například o hradištní kultuře nebo srovnávání kamenných křížů v Bretani a Galicii, které uskutečnil jeden z hlavních galicijských spisovatelů všech dob - Castelau. Členové této skupiny vydávali sbírku knih s názvem „Celtica“. Ve svém časopise pravidelně sledovali boj za nezávislost Irska.
 
Dle odkazu této skupiny, pravděpodobně nejlepší v historii galiciiského písemnictví, se rozvíjí galicijská literatura orientovaná na svět keltsko-atlantský, příbuzná s literaturou a mytickými cykly pocházejícími z atlantického konce Evropy. V dílech galicijských spisovatelů dvacátého století, napsaných v galicejštině i v kastilštině (španělštině), se často objevují studie a literární přepracovaní legendárních cyklů „náměty z Británie“ a různé prvky tradičního keltského folkloru - legenda o svatém Grálu, potopená nebo zmizelá města, začarované lesy, legendy o králi Artušovi a kouzelníku Merlinovi. Je třeba zdůraznit, že tento typický znak galicijské literatury, tato orientace na mytologii a svět fantazie, tak blízká keltské kultuře, je výjimečný vzhledem k literaturám zbytku Španělska, ve kterých obecně převládá realistická orientace.
 
Romantické přehánění galicijských intelektuálů devatenáctého století a manipulace ideologů, kteří toužili nalézt za každou cenu odlišné prvky Galicie od  zbytku Španělska, vyprovokovaly opačnou reakci stejně extrémní - keltský kulturní prvek v Galicii byl považován za něco nevýznamného či směšného nebo byl jednoduše ignorován. Taková byla tendence mezi badateli a vědeckými historiografy během padesátých a šedesátých let minulého století. Převládajícím postojem na univerzitách bylo hodnocení diskursů o keltské minulosti Galicie jako něčeho nevědeckého, byly považovány za výplod literární fantazie.V souvislosti z průkaznými archeologickými nálezy hradišť, dosvědčujími přítomnost Keltů v Galicii, se rozšířil nový termín „hradištní kultura“. Takže obyvatelé těchto hradů nebyli ani Iberové ani Keltové, ale „obyvatelé hradišť“, a tím se problém ukončil.
 
Dnes jsou tendence vyrovnanější, nehledě na literaturu, lidovou kulturu a ideologické pozice, víme, že byly keltské osady na větší části Iberského poloostrova, kde došlo ke kulturnímu spojení, ze kterého vznikla kultura keltiberská. Také víme, že bronzová kultura a později železná kultura, kterou můžeme nazývat „keltskou“, vznikla na severovýchodě poloostrova, blízko atlantskému pobřeží, kde se rozšířila hradištní kultura. Už jsme zmiňovali archeologické nálezy umění rozvinutého v hradištích, které potvrzují keltský charakter jeho obyvatel. Z lingvistických stop také víme, že Keltové na poloostrově byli z těch nejstarších, pravděpodobně z období doby bronzové. Také máme důkazy o existenci častého obchodu a komunikace s Irskem a Británií, což časem podpořilo příbuznost již existující a dovoluje nám mluvit o společné kulturní komunitě na atlantickém konci Evropy.
 
Velký historik náboženství Mercia Eliade řikal,  že Galicie je „zkamenělina“. Toto tvrzení poukazovalo na skutečnost, že Galicie si uchovala v mnoha aspektech své lidové kultury až do pozdních let dvacátého století silný charakter tradiční společnosti, společnosti premoderní, kde je možné najít stopy jejího prerománského a předkřesťanského dědictví. I když tento charakter postupně mizí, stejně jako na mnoha jiných místech světa, v důsledku zrychlené společenské a kulturní transformace. Nemělo by smysl pokoušet se v  této rozpravě o zkoumání kulturní tradice, folkloru a legend existujících v Galicii a snažit se vystopovat jejich spojení s případnou keltskou minulostí. To je encyklopedický úkol, který byl realizován v četných případech, s větším či menším úspěchem, antropology, vzdělanci a spisovateli. Jako příklad tohoto bohatého folkloru a galiciiské lidové kultury můžeme krátce zmínit několik následujících prvků:
 
Význam kamenů v tradičních galicijských stavbách, množství podobných staveb v ostatních místech Evropy, která byla obydlena Kelty: dolmeny, kromlechy a další megalitické stavby, petroglyfy  s geometrickými vzory, kruhy a labyrinty (velice podobné těm, které byly nalezeny na Britských ostrovech a ve švýcarských Alpách), krematoria, kamenné kříže (podobné křížům z francouzské Bretaně), kývající se kameny, oltáře plodnosti. Mnohé z těchto kamenů měly rituální nebo náboženskou funkci spojenou s předkřesťanskými kulty.
 
Mnoho míst s magickým nebo náboženským významem pochází z doby předkřesťanské a později kristianizované. Nejčastěji se jedná o jeskyně, prameny, laguny a skalnaté výběžky. Na mnohých z těchto míst církev rozvinula kult velice často založený na poutnictví. Nejvýznamnějším takovýmto místem je bezpochyby hrob apoštola svatého Jakuba v Santiagu de Compostella. Jak je dobře známo, jedná se po celá staletí o jedno z nejdůležitějších poutních center v Evropě a základní prvek tvořící galicijskou kulturní identitu. Jeho předkřesťanský původ byl široce studován.
Existuje velké množství slavností, svátků a lidových tradic po celé Galicii, mnoho z nich se silným náboženským prvkem, ve kterých můžeme rozeznat prvky synkretismu s předkřesťanskými kulty, ale také mnoho dalších s oslavným charakterem, jako je oslava slunovratu, anebo tradičních slavností odvozených od kalendáře zemědělských prací či spojených s jídlem.
 
Na galicijském venkově přetrvávají po velkou část dvacátého století četné lidové názory, které jsou normálně považovány za pověry. Mnohé z nich dokazují tradiční galicijskou mentalitu: jistá příbuznost s myšlenkou smrti, která nachází paralely s lidovými tradicemi národů na atlantickém konci Evropy. Tyto názory daly vzniknout tomu, že zbytek Španělska poněkud stereotypně považuje vše galiciiské za pověrčivé nebo „opožděné“. Jisté je, že dnešní Galicijci mají s tímto obrázkem málo společného, ačkoliv  z pohledu badatelů nebo spisovatelů, kteří se zajímají o tato témata, by se dalo tvrdit, že „se nedá mluvit o španělském esoterismu bez ohledu na Galicii“.
 
Galicie má s Irskem, Walesem nebo Bretaní dosti společného. Kromě zelené krajiny a deštivého klimatu se ve spojitosti Galicie a keltské Evropy jistě běžným občanům  vybaví hudba. Když posloucháme tradiční galiciiskou hudbu, cítíme se blíž Skotsku nebo Bretani než hudebním formám, které jsou tradičně spojovány se Španělskem. Hlavním hudebním nástrojem galicijské hudby jsou stejně jako ve Skotsku a Irsku dudy. Dudy a postava dudáka jsou bezpochyby emblémem či ikonou galicijské identity. Dnes máme doklady o tom, že Galicie byla v raném středověku nejdůležitějším dudáckým centrem Evropy. Svůj velký podíl na tom měli také poutníci z celého křesťanského světa, kteří přicházeli ze Santiaga de Compostelly a zároveň pomáhali šířit dudáctví po celé Evropě.
 
Nakonec bych chtěl zdůraznit, že kromě historických údajů, archeologických dat a racionálních úvah je identifikace s Kelty a pocit společné keltské minulosti skutečností především v dnešní lidové kultuře a mentalitě Galicie.Tato příbuznost je viditelná ve vnějších znacích a symbolech Galicie. Nacházíme ji v galicijské hymně (napsané v 19. stol.), kde vystupuje mytický král keltského Breoganu, jehož poddaní podle legendy dobyli Irsko, v grafickém designu, který se objevuje v keltském písmu v grafických úpravách časopisů, knih, oblečení, v motivech s petroglyfy, v dekoračním umění, ve špercích a keramice, a zejména v hudbě, o níž chci hovořit zvlášť.
 
Jak jistě víte, velká obroda a rozmach irské lidové hudby začal v sedmdesátých letech.Velkou zásluhu na tom měli Sean O´Riada a Paddy Moloney. Ti později založili skupinu „The Chieftains“, které se kromě jiného podařilo začlenit do hudby keltskou harfu z Walesu, kde se užívala běžně i v průběhu dvacátého století.
 
Další významnou postavou byl Bretonec Alain Stivell. Všechny tyto vlivy se staly základem pro obrození tradiční galicijské hudby v polovině sedmdesátých let, které  počalo především úsilím hudebníků, kteří později vytvořili skupinu Milladoiro.Tito hudebníci podnikli velké výzkumy v oblasti tradiční galicijské hudby, nepřistupovali k ní jako k archeologické kuriozitě, ale s úmyslem oživit ji, dále ji rozvíjet a začlenit ji do hlavních proudů dnešní folkové hudby.Výsledkem byl skutečný boom tradiční galicijské hudby, která je dnes společně s hudbou Asturie, dalšího severovýchodního španělského regionu, plně začleněná do mezinárodního proudu keltské hudby. Významně přispěly také oficiální instituce autonomní galicijské vlády, které vytvořily školy a konzervatoře dudáctví a podpořily dudácké spolky a skupiny. Významnou roli mají také interkeltické festivaly, které se konají v Galicii (nejvýznamnější v Ortigueire) a kterých se účastní skupiny z celé Evropy. Tradiční galicijská hudba dnes prožívá velkou expanzi. Počet hudebníků a skupin na mezinárodní úrovni stále roste, mnozí z nich jsou žáky skupiny Milladoiro. Galicijská hudba je nesporně příbuzná s hudbou Irska a Skotska, i když je v ní patrný vliv a používá nástroje i jiných evropských proudů, jako například z jihu Francie a Německa, které se do Galicie dostaly díky poutníkům do Santiaga.
 
Ale kromě archeologických a historických údajů je neoddiskutovatelná a překvapující identifikace s Kelty, kterou hájí a zažívají lidé 21. století, žijící na místech kdysi dávno obývaných Kelty. Stejně tak jako na jiných místech Evropy, i v Galicii se lidé hlásí ke Keltům jako k součásti své vlastní identity na základě svých vlastních pocitů. Jsou těžko vysvětlitelné chladnou racionální analýzou nebo pomocí historických údajů. V každém případě je to skutečnost, se kterou musíme počítat. Je pozitivní, pokud ji nepovažujeme za něco výjimečného nebo za nástroj ospravedlnění a polemiky. Když přijmeme odlišnost přítomnosti a minulosti, tato keltská příslušnost nás přiblíží k dalším evropským národům.
 
Manuel Hernández Gamallo, rada Velvyslanectví Španělska v ČR. Únor 2003.


( Celý článek | Autor: administrator | Poslat mailem Informační e-mail | Vytisknout článek: Vytisknout článek )
Email Servis

Pro zasílání aktuálních informací vyplňte Vaši
e-mailovou adresu

oddělovač
Soutěže
neběží žádná soutěž

Výherci soutěží
oddělovač
rtop
lbot rbot
bot